neděle 18. prosince 2011

Václav Havel zemřel




Život je radostná spoluúčast na zázraku bytí.

Václav Havel ♥

DĚKUJEME, ŽE JSME SE MOHLI ÚČASTNIT S VÁMI PANE PRESIDENTE.

pátek 16. prosince 2011

Můj blog: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá

Můj blog: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá




                  V dnešní době bývá módou zpochybňovat hodnoty. Někdy je namístě pozastavit se nad neoprávněným užíváním vysokoškolských titulů, nad nedostatečnou úrovní diplomek našich představitelů.  Ale to, co si dovolil vicekancléř prezidenta republiky Petr Hájek letos v adventu byla, řekněme si to na rovinu, ubohá fraška. U člověka, který zpochybňuje škodlivost kouření, existenci Al-Kaidy, a 11. září v Americe a nepochází z opice, bychom si mohli říci, že se jedná z jeho strany o neplacené humoristické vystoupení nebo kviz. To by  bylo možné, kdyby to nebylo tak zlé, a kdyby to nebylo veřejné.

            Nicméně profesor Mons. Tomáš Halík to tak pojal, protože nic jiného ani není možné. Atakován medii v době adventu, poněkud nezastán těmi, kteří mu něco dluží, poslal mi brzy ráno mail, který posléze vyšel na ChristNetu i v Parlamentních listech.  Tam nemíní cokoli nadále Hájkovi vysvětlovat, ani se s ním usmiřovat, neboť tento pán je  ve skutečnosti Halíkovým agentem na Hradě, kde je jeho cílem páně Klausovu popularitu stále snižovat, a naopak zvyšovat popularitu páně Halíkovu,  aby konečně ten dosáhl prezidentského křesla...

          Hájek se však náhle a vypočítavě zhlédl v "poselství" pana arcibiskupa Duky , který oba vyzval ke smíření. Co však prohlásil v celé kauze Duka? V době adventní, kdy bylo učiněno "křivé svědectví proti bližnímu", se postavil opět (!) nějak mimo, a to dokonce i mimo vánoční poselství. Měl příležitost vynahradit Halíkovi to, co mu jaksi dluží od svatováclavské slavnosti, a tak se jednoznačně zařadil mezi hradní partičku a vysloužil si tak přízvisko "klausův biskup" . Duka reagoval pouze v duchu přísloví "nehas, co tě nepálí", zatímco  Halík pojal záležitost nadlehčeně "jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá". 

      Kdo reagoval náležitě, nechávám na čtenáři... 


čtvrtek 15. prosince 2011

Nehas, co tě nepálí

    

    Mnoho titulovaných své tituly používají neoprávněně, nebo si je vůbec nezaslouží. Mohli jsme sledovat mindráky ministra Dobeše, který dle odborníků měl nedostačující diplomovou práci, a tak si usmyslel, že když dítě v páté třídě neprokáže úměrné znalosti, nedostane se na studia.  Takový navíc ufňukaný Bátora zase se svými lidmi uráží natolik a všemožně každého pojmoslovím hodným spratka, že se svým morálním handicapem stupňuje svůj nacionalismus až do maxima fašounství, aby pod "národní hrdostí" skryl absolutní absenci základních lidských hodnot. Mnozí jeho lidé navíc vůbec neumí česky a to si kompenzují svou "českou hrdostí". 

     Na Hradě hnědnou ideje a lidé tam nepochází z opice. Klausovi se blíží pomalu  konec funkčního období, tak se profiluje a defiluje, kde může. Po všech možných šarádách káže posléze zpoza oltáře svou politickou agitku, a náhle  se obrací na víru katolickou. Nejenže promluví ve Staré Boleslavi a tam si zaváže i arcibiskupa Duku a dostane jej na svou stranu, ale pozve ruského prezidenta do knihovny na kachnu a ve velký mariánský svátek uzavře svatovítskou katedrálu. To už mu nevadí. Kritizuje sice každého, kdo se mu neklaní, Sarkozyho, Merkelovou, Američany, ale k Rusku, kde vládnou nepokoje, se neodváží  ani vyjádřit. Zato se vyjádří ke globálnímu oteplování jako nepříteli demokracie, jako kdyby se švec cítil povolán vyjadřovat k problematice Higgsova bosonu. 

    A v tomto prostředí se blíží křesťanské vánoce. Advent. Vicekancléř Hájek se nechává slyšet vedle svých narušených výroků o tom, že kouření neškodí zdraví, že Al-Kaida neexistuje a 11. září si Američané udělali sami,  že nejmilovanější - byť pro některé kontroverzní - kněz Mons. Tomáš Halík NENÍ KNĚZEM  ani profesorem.  Ani po zveřejnění dokumentu o jeho svěcení Českou biskupskou konferencí neustupuje od svého tvrzení.  Zastává se jej kardinál Vlk, aby ovšem sám prošel útoky ze strany hradních fundamentalistů jako např. Michala Semína nemluvě o štvavém bulvárním plátku Parlamentní listy z rukou Lukáše  Petříka, který se o celou kauzu neblaze zasloužil. A co na to arcibiskupství? Co na to "Klausův biskup" Dominik Duka?

    "Nehas, co tě nepálí", říká české přísloví.  Arcibiskup Duka se do toho neplete, ačkoli Halíkovi něco dluží z doby, kdy se jej nezastal a distancoval se výrazně od jeho postojů a projevu ke svatováclavské slavnosti. Najednou je tu advent, kdy Hajek útočí vlastně na celou katolickou církev, a arcibiskup Duka přirovnává spor k "adventním čertům", aniž by chápal, co se děje. Aniž by chápal? Nebo je za tím něco hlubšího? 

    Dnes ráno mi Mons. Halík poslal mail. Článek se ocitá na ChristNetu, ale i v Parlamentních listech.  Píše:V souvislosti s možnou přímou volbou prezidenta se znovu vynořuje na předním místě mezi možnými kandidáty jméno prof. Tomáše Halíka. Na otázku ČTK, zda by kandidaturu přijal, Tomáš Halík dnes odpověděl: "Už jsem o tom neuvažoval, avšak nedávné útoky pana Petra Hájka natolik zvýšily mou popularitu ve společnosti, že kandidaturu znovu zvažuji. Navíc kdyby se panu Hájkovi skutečně podařilo prokázat, že nejsem knězem, padla by jediná námitka, která byla dosud proti mé kandidatuře vznášena.
V této souvislosti však musím přiznat to, co dříve nebo později stejně vyjde najevo: Petr Hájek je ve skutečnosti mým dlouhodobým agentem na pražském Hradě. Má za úkol diskreditovat Václava Klause, zvyšovat mou popularitu v národě a v poslední fázi mne osvobodit od překážky antiklerikálních předsudků.
 V případě svého zvolení prezidentem uvažuji o tom, že ho ponechám v úřadu vícekancléře pro komunikaci, v němž se tolik osvědčil, nebo ho dokonce jmenuji kancléřem.
Výzva arcibiskupa Duky, abychom se z Hájkem smířili, je tudíž zcela nemístná: Hájek je ve skutečnosti můj dobře placený člověk na Hradě. Pokud po tomto odhalení ztratí své místo v hradní kanceláři, nabízím mu do voleb výhodné místo kostelníka v kostele Nejsv. Salvátora.
V této souvislosti obmněňuji známé heslo: Humor a pravda musí zvítězit nad blbostí a nenávistí.
S přáním všeho dobrého do nového roku Tomáš Halík

      Vicekancléř prezidenta republiky Petr Hájek, dnes v podvečer reagoval na vánoční výzvu profesora a římskokatolického kněze Tomáše Halíka, ve které s humornou nadsázkou poděkoval za jeho útoky, které mu prý zvedly popularitu ve společnosti. Hájek, který předtím dvakrát zpochybnil Halíkovo kněžství a profesorský titul, tvrdí, že ho oslovila slova pražského arcibiskupa Dominika Duky, která aktéry sporu vyzývají aby v adventním čase mysleli více na příchod Ježíše než na své spory.
„Ano, na slova Tomáše Halíka bych rád reagoval. Protože mnohem více mě oslovila slova pražského arcibiskupa a primase českého Dominika Duky, který nás oba vyzval, abychom v adventním čase mysleli více na příchod Ježíše než na své spory. Hluboce s tím souhlasím,“ řekl pro ParlamentníListy.cz Petr Hájek.
„V dnešním vyjádření pro ČTK vyjádřil pan Halík myšlenku, která je zřejmě jeho přáním, spojeným s politickými ambicemi. Pokud tvrdí, že je tedy výzva arcibiskupa Duky nemístná a ironickým způsobem ji zpochybňuje, já, jak už jsem řekl, jsem přesvědčen, že je naopak zcela namístě. Proto přicházím také já s přáním, které je však reálnější: Aby každá rozjitřená mysl nalezla v adventu klid a útěchu. Vždyť je to přece pro nás mnohé čas naděje, rozjímání a radostného očekávání. Pro mě to alespoň platí. Takže požehnaný advent a svátky vánoční, pane Halíku!“

      A já si kladu otázku, kdo se doopravdy usmířil, ale také kdo se  zachoval adventně? Kdo se v adventu zachoval křesťansky, ale též : kdo se zastal bližního před "křivým svědectvím"? Kdo dal na přísloví "nehas, co tě nepálí" namísto ryzí křesťanské výzvy ?

   

středa 14. prosince 2011

KOLOBĚH


V rytmu dnů a v rytmu nocí
v rytmu let a staletí
v rytmu zrání, v rytmu uvadání
v rytmu rozlomených pečetí
v rytmu chladu, v rytmu tepla
v rytmu Ráje
v rytmu Pekla
v rytmu stesku loučení se s tichem
v rytmu chvíle ovanutí smíchem
v rytmu deště a hučení horských srázů
v rytmu horka, v ostnech polárního mrazu
v rytmu kroků, v rytmu písně
v rytmu svírající tísně
- tančíme tanec bytí
Víříme listím, vodou odtékáme
vrháme stíny, jichž se stále znovu ptáme
na tmu
pod každou věcí obestřenou světlem
na chlad
za každým vyzářeným teplem
vzlínáme k Slunci, řítíme se vzhůru
do světla – do tmy – padáme do azuru
padáme převysoko, stoupáme výškou věží
vrůstáme v roucha žehnajících kněží
Při každém novém procitání
v nás znova vzkypí touha po létání
ta touha Ikarova, ta touha po pádu
ta touha po Ráji
ta touha po hadu
ta touha protrpět zas bolest hříchu
a znovu slastně hledat pomoc v tichu
a znovu procítit tu závrať odpuštění
a zas se vrhnout zpět
do opuštění …
Hledáme stopy našich dávných snů
mizejících kdesi ve skutečnu
a chytáme se třmenů zdivočelých dnů
letících kamsi k nekonečnu
hledáme nové světy za branami bdění
plujíce nebem v němých bublinách
a potom prcháme zas před samotou snění
vyštváni Rybou skrytou v hlubinách
vznášíme se jak draci k zemi přivázaní
a přesto zaplatíme převysokou daní
chytáme se třpytu rozházených prstenů
svíráme dřevo ztrouchnivělých totemů
šeptáme slůvka – malá jako snění o písečném zrnu
ladíme stále znovu tutéž křehkou strunu
tančíme tanec bytí ve svých vlastních stínech
tančíme tanec bytí v touze po kosmických synech
k přežití hledáme na tisíc způsobů
a přec se tiše propadáme do hrobů…
…abychom za okamžik povstali však znovu
věrni odkazu Adamovu
Svá jména ryjeme do kůry stromů
tisknem je do mraků, do burácení hromu
chceme je navždy zapečetit v květu
chcem jimi šumět v ptačím letu
chceme je rozlít dálkou jako moře
chceme je vepsat v smítko na vzdálené hoře
chceme je rozvát do vesmírných dálek
chcem jimi dunět v tragédiích válek
a zas je rozezvonit smíchem
toužíme prokřičet svá jména tichem
zaplnit jimi křivky prostoru
prolomit jimi hradby obzoru
horám dát obrys našich stínů
které snad po čase odpoví
našim synům
Kroužíme jeden v druhém bezejmenní.
Kroužíme nad Golgotou s křížem na rameni
mráz studu nám vždy znovu načervení tváře
když zahlédnem jen odlesk jakési tiché záře
k níž lze se věčně blížit
a lze se vzdalovat…
proč dokážeme trpět – a zas milovat?
Proč smíme létat prostorem a vznášet se zas písní?
Proč smíme křídly bít o stěny našich tísní?
Co naši touhu přetavuje v zvony
Co naši bolest tiší, láme, kloní?
Proč tančíme svůj tanec bytí
A proč jej smíme tančit
… žíti?
Jsme tichu ozvěnou. Odpovědí je mlčení.
Běžíme stále vpřed, na čelech vypálená znamení
o cestě volání po božstvech za obzorem
o cestě vyznačkované válkami a morem
o věčné pouti travami a pouští písku
o cestě beroucí si k přelévání moře misku
o cestě trvající beze jména
o cestě, která navždy bude němá
honíme sami sebe v druhém
spoutáni navždy uzavřeným kruhem
- našeho tance bytí
Žilkami listí proudí naše vlastní krev.
Tančíme tanec bytí lehký jako vzdech
tančíme tanec bytí tíživý jak hlína
tanec, jenž roztančila Adamova vina
ta vina, jíž hřešíme stále znova
protože smrt …
ta je vždy děsivě nová
A proto znovu řvem svou úzkost barvou stmívání
a znovu šeptáme ji trylkem svítání
a znovu jdem dál po cestě beze jména
po cestě, která navždy bude němá
a znovu umíráme
a znovu toužíme
a znovu nad Golgotou tiše kroužíme
a znovu vzlétáme až nad nebesa
a znovu naše srdce plesá
a zase padáme pod tíhou dřeva kříže
a opět zapadají olověné mříže
chceme však trpět stále znovu
v srdci naději Adamovu
pro kterou opustil Ráj hříchem
v úzkosti
před kosmickým tichem
Žijeme úzkost z propastnosti veškerého bytí
žijeme závrať jež nás stravuje i sytí
které se děsíme
před kterou utíkáme
k níž se vždy znovu v hrůze přimykáme
ve které tančíme zběsilý tanec žití
ve které sdílíme víření všeho bytí
… a s níž jsme uzamčeni sami v sobě
tak krutě jako mrtví
v hrobě
od něhož není klíč
Koulí se koulí prokopnutý míč
A ticho v tichu křičí
/1987/
—————————–

neděle 4. prosince 2011

Výzva Petrovi Hájkovi k veřejné omluvě Tomáši Halíkovi

Vážený pane Hájku,

Vaše zpochybnění kněžského vysvěcení Mons. prof. Tomáše Halíka by od člověka Vašeho formátu nebylo až tak překvapující. Bizarními projevy, nesnášenlivostí, posměšky, podpásovkami a nactiutrháním svých ideových nepřátel jste všeobecně znám a těžko říci, zda jde jen o vedlejší produkt Vaší pracovní činnosti, či o její hlavní náplň.
Jakkoli je Váš poslední výstřelek nepřekvapující, je na místě, abyste se omluvil. Nejen za křivé obvinění samotnému Tomáši Halíkovi, ale rovněž kardinálu Meisnerovi, jehož jméno jste pro svůj záměr pošpinit tuzemskou veřejně uznávanou autoritu rovněž zneužil. Není jaksi možné, že by se „pan kardinál velmi divil, jak si mohl Tomáš Halík něco takového vymyslet,“ když nyní Halíkovo svěcení sám potvrdil. Využil jste jeho jméno pro svou lež. Pravděpodobně v doufání, že kardinál Meisner neumí česky a o Vaší lži se nedozví.
Žádáme Vás proto, abyste se jak knězi Halíkovi, tak i kardinálovi Meisnerovi veřejně omluvil.
S pozdravem
Ivo Bystřičan
———–
Výzvu můžete podepsat tak, že pošlete své jméno, příjmení a profesi na ivo.bystrican@seznam.cz Pakliže s výzvou souhlasíte, sdílejte ji na facebooku.
—————————————————-
M.K. - POZNÁMKA:
§ 206 a nově § 184, zákona číslo 40/2009 Sb.:
(1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.
(2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
——————————————–

sobota 3. prosince 2011

Ke sporu Hájek vs Halík aneb Vicekancléř papežštější než papež? Blog - Lubomír Stejskal (bigbloger.lidovky.cz)


• Ne že by byla nouze o závažnější témata. Ale jako není malých rolí, není ani „malých“ témat.
V těchto dnech se opět rozhořel spor mezi klausovskou a havlovskou stranou na českém politickém pískovišti. Dlužno dodat: oba Václavové s tím nemají nic společného. Míněno osobně.

Jde o konflikt mezi muži, které v českých zemích představovat nemusíme: Petr Hájek a Tomáš Halík. Protože ale internet je médium globální, uvedeme to nejpodstatnější. Oba jsou římští katolíci (což v daném kontextu je zásadní), první působí na Hradě jako vicekancléř českého prezidenta, druhý je, mimo jiné, katolickým knězem působícím v kostele Největějšího Salvátora v Praze, vysokoškolským profesorem a prezidentem České křesťanské akademie.

Pohledem zdola: Halík je tu a tam kritický vůči prezidentu Klausovi, a proto ho Hájek, člen prezidentova nejužšího týmu, nemá rád.

Tentokrát ale, zdá se, přestřelil.

Tomáš Halík poskytl před pár dny rozhovor MF DNES. V něm kritizoval katolického primase Dominika Duku (nejvyšší představitel římských katolíků v ČR) za to, že svůj pozitivní vztah k Václavu Klausovi takříkajíc přehání. Hlavě státu loajální Petr Hájek kontroval obviněním, že podle jeho názoru, a to už volně cituji server Parlamentní Listy cz (PL.cz), se dá pochybovat o tom, zda Halík má kněžské svěcení.

A to je hodně silná káva. Kdyby to řekl někdo nevýznamný, třeba autor těchto řádků, nestojí to ani za řeč. Ale vysoce postavená osobnost v úřadu hlavy státu?

Z čeho Petr Hájek vychází?

Pro PL.cz uvedl: „Halík o sobě prohlašuje, že jej kdysi tajně vysvětil kardinál Meisner, arcibiskup z Kolína nad Rýnem. Z naprosto důvěryhodných zdrojů vím, že je to lež. Pan kardinál se velmi divil, jak si mohl Tomáš Halík něco takového vymyslet. Tím vzniká nikoli nepodstatná otázka - kdo pana Halíka vysvětil, respektive zda vůbec svěcení má.“

Vskutku: Tvrdí-li Tomáš Halík, že jej vysvětil Meisner, neříká pravdu. Ale: prohlašuje to? Nevím samozřejmě, kdy a  kde všude co řekl a neřekl, nicméně v rubrice Podrobný životopis na svých webových stránkách uvádí něco jiného:

21. října 1978 byl tajně vysvěcen v Erfurtu (NDR) tamním biskupem Aufderbeckem na katolického kněze.“
Zde osobní poznámka. Kdykoli jsem v minulosti slyšel či četl o tajném svěcení Tomáše Halíka, vždy to bylo v souvislosti s Efrurtem a tamním biskupem. Nikdy nebyla řeč o arcibiskupovi z Kolína n/ R. Kde tedy pan Hájek ke jménu Meisner přišel?
Není to taková záhada.
Joachim Meisner, který jako arcibiskup v Kolíně nad Rýnem působí od roku 1989, se v roce 1975 stal pomocným biskupem. Kde? V Erfurtu. Současně se zařadil do galerie titulárních biskupů v Německu, tj. biskupů bez reálné diecéze. Biskupské svěcení mu udělil stejný arcibiskup jako Tomáši Halíkovi: Hugo Auderbeck (1909-1981).
Když se na serveru PL.cz objevilo Hájkovo zpochybnění Halíkova svěcení, přispěchala katolická cirkev s obranou svého kněze. Na webu České biskupské konference byla otištěna kopie textu v němčině. Skutečně je na ní podpis arcibiskupa Joachima kardinála Meisnera. Dokument je opatřen dvěma znaky – oba se vztahují ke kolínskému arcibiskupství v Německu. (Pod štítem znaku arcibiskupa je jeho motto Spes nostra firma.)
K tomu Hájek říká: „Je vydán kolínským arcibiskupem, v jehož kompetenci toto není. Nemá ani protokolární číslo. To by znamenalo, že kolínský arcibiskup vydal potvrzení o svěcení, aniž by to zaregistroval ve své vlastní kancelářské agendě. To je ovšem nepochopitelné, protože se registrují i odpovědi na dotazy věřících - natož potvrzení o svěcení či jiných svátostech," vysvětlil redakci prezidentův vicekancléř.
Jenomže: Kolínký arcibiskup nevydal „potvrzení o svěcení“ - tak, jak nám to podsouvá Petr Hájek. Dokument má jiný účel. Jde o svědectví Joachima Meisnera, tehdejšího pomocného biskupa v Erfurtu. Meisner dosvědčuje, že v jeho přítomnosti přijal Tomáš Halík od biskupa Huga Aufderbecka v kapli erfurtského biskupství kněžské svěcení, čemuž předcházela řádná teologická a duchovní průprava.
Toto svědectví stačí české katolické církvi, aby Halíkovo kněžství uznala. Stačilo i nejvyšší autoritě této církve, Benediktu XVI., když v roce 2008 jmenoval Halíka monsignorem. Těžko si představit, že by papež poctil tímto titulem muže, na něhož by padl jen stín podezření, že jeho kněžské svědcení není v pořádku – nebo snad bylo získáno podvodem.
Zdá se, že jediný člověkem, který o Halíkově kněžství pochybuje, je Petr Hájek. Je hradní vicekancléř papežštější než papež?
Lubomír Stejskal

pátek 18. listopadu 2011

K výročí 17.listopadu 1989

Tak tu máme 17. listopad. Je to už dvaadvacet let, kdy jsme odcinkali klíči svou svobodu a radovali se z toho. Co se od té doby událo?
1989
Mnozí si stěžujeme a kritizujeme “sametovou revoluci,”  že to byl podvod a omyl někoho jiného. Že to byl podvod všech možných Havlů a jiných mazaných osobností, které se chtěly zbavit komunistů ve vlastní prospěch a dostat se na vysoká místa. Že jsme měli sociální jistoty a nyní je nemáme. Že jsme nemohli říkat pravdu, a nyní ji zase říkat nemůžeme, a přitom je plný tisk a internet všech možných kazatelů morálky, “těch nejpovolanějších” z řad tehdejších ustrašenců. To proto, že teď máme plný národ hrdinů, kteří válčí, když už o nic nejde, a kritizují, když už je to nic nestojí. Namísto hledané Lásky a Pravdy, setkáváme se mnohdy se lží a nenávistí, dokonce i s novým českým hanlivým však pojmem “pravdoláska” a nevidíme, že hlásání “pravdy a lásky” se týká nás. Nás samotných.  - Namísto dialogu, nikdo nám nenaslouchá. Namísto vlády očekávané veřejností, vidíme vládu bohatých.
Co a kdo jsou to však stále tíž “oni”? A kdo jsme my? Proč stále to dělení, založené na neschopnosti a nemožnosti se dorozumět mezi sebou?
Ano, kdo jsou ti “oni” a odkud se vzali? Naši představitelé i my sami, kteří si nedokážeme dosud se svobodou poradit, se rekrutují z komunistického režimu, jeho smýšlení. To přece potrvá, než se společnost obrodí, tak neskuhrejme. A co dalšího? Jak jsme mohli vědět, že demokracie se na “trhu ideologií” ve světě dostane do krize? Ano, demokratický systém se dostal na své vlastní hranice a to v celosvětovém měřítku. Což jsme to mohli vědět? A i kdyby, je na světě zem, dnes, která by netrpěla celosvětovou krizí společnosti? Není.
Jak z toho ven? Demokracie nám poskytuje svobodu všeho, a tedy i příležitost pro zloděje, kteří ji zneužijí. Předvídal to už Václav Havel a nazval to kdysi “postvězeňským syndromem.” Ten, který je osočován z toho, že naši zem vtáhl do záhuby. Byl to filosof a ethik, byl ikonou pro nás nezastupitelnou tehdy nikým jiným, to si uvědomme. - Potlačované křesťanství za komunistů si nese své ovoce: totální nepoučenost většiny veřejnosti, odklon od osobního zaujetí, protože svět je TRH, a to i “ideologický.” Kdo mele, jede. Jedině nová obroda křesťanských hodnot - ovšem ne tak, jak ji hlásá president Klaus ve svém proměnlivém vývoji, kde jednou nazve církev “zájmovým kroužkem podobným klubu zahrádkářů” a podruhé vystoupí se změněnou koncepcí na slavnosti sv.Václava ve Staré Boleslavi s politickou agitkou a dodá, že “kdo jej pozorněji četl, ví, že byl nakloněn církvi a jejím tradičním konzervativním hodnotám.” Nejsme přece všichni zapomnětliví, abychom mu věřili, nebo ano? Jedině souhlas se sebou samým a vědomí osobní zodpovědnosti za sebe je východiskem z tohoto marasmu, v němž se nachází naše zem v postkomunistickém státě, ale i postdemokratickém světě. Pravda a láska možná nezvítězí nad lží a nenávistí, ale jako výzva k osobní účasti na dějinách je to jediný možný ideál, který lze hlásat.
Je možné, že nám chybí “společný nepřítel.” Co kdybychom se na věc a situaci podívali ne jako hlasatelé “národovectví” směřující postupně k fašismu a rasismu, nacionalismu zavánějícímu dalšími genocidami, jenom proto, že “lid potřebuje společného nepřítele,” ale tak, že naším společným nepřítelem, jsme my sami ve své osobní svobodě. My sami, jednotlivec, je sám spolutvůrcem hodnot státu, ne národní myšlenka dnešních nacionalistů v čele s Bátorou a hnutím D.O.S.T. a jedním z jejich průkopníků antisemitismu A. A. Bartošem, který marně hledá další “společné nepřátele” a vidí je - opět - v Židech. - Ale mějme na paměti: nepřítel nejhorší se skrývá v nás samých - pakliže každý z nás se zamyslí nad sebou a nad hodnotami tradovanými a dosud nepřekonanými obsaženými v učeních pravdy a lásky, bude na světě dobře.
————————————————-