sobota 17. listopadu 2012

Listopadové zamyšlení

   Opět se nám blíží výročí třiadvacetileté svobody, máme tu opět 17. listopad.  Tak, jako loni i letos slýcháme hlasy o podvodu a zaprodané revoluci. A stále neslyšíme sami sebe, kteří jsme součástí toho, nač si stěžujeme tak často.






   Letošní krajské volby ukázaly, že někteří z nás se uzamkli v nostalgických vzpomínkách na jistoty normalizačního socialismu, které by chtěli zpět, ale tak, aby nepřišli o výhody nynější: to by se tak jezdilo na Západ svobodně, ale v Mecedesech, že? Někteří dokonce hřeší na svobodu a dovolávají se svobody slova pro všechny, a přitom nemají co říci, a za svobodu považují nadávky a "odvahu" být vulgární ke komukoli. Jiní asi nevědí, co činí, když říkají, že je lepší fronta na pomeranče, než fronta na pracáku. V krajských volbách zvítězila levice, a jenom o malý vlásek jsme unikli opětovné vládě komunistů. Tak malá paměť? Nebo zoufalství?

   Možná, že obojí. Naše vláda ztrácí kulturu  své politiky a svého lidství podřezávajíce si tak sama sobě větev, na které sedí. Zase to byli o volbách lidi, kteří vládu nakonec vytáhli z nejhoršího. Ale bude tato na to stále spoléhat?

   Zatímco 17.litopad 89 byl zoufalým voláním po našich nezadatelných a lidských právech, nyní bychom měli volat jako vždy  sami k sobě, po našich povinnostech. Ne, soudit že ten onen své povinnosti nedodržuje, ale my sami se vzchopit, a konečně si uvědomit, že povinnost začíná u nás samých v naší zodpovědnosti a důslednosti. Práva jsme  získali, povinnosti jsem si zatím neuvědomili. A to nás, jako společnost, nyní  stále ještě čeká.

   Neobhajujme už demokracii na náměstích, ale ve svých zaměstnáních a domovech a především ve svých srdcích. Kde začíná svoboda, přichází i povinnost s ní naložit. A tuto zodpovědnost bychom měli v sobě nadále pěstovat a budovat, protože ta je těžší, než povolávání na ulicích a volání po svržení vlád.