Povolební blog



    Co asi nemusím zvláště zdůrazňovat je, že jsem z volebních výsledků upřimně zděšena. Předvolební průzkumy sice avizovaly blížící se katastrofu, nicméně výsledek je ještě strašlivější. Jedinou dobrou zprávou v nich je snad propad komunistů a radost, že se většina těch pitoreskních stran a straniček, od Robejška, přes Velebu až k Rozumným, nedostalo vůbec. (Snad jen škoda Cibulky, představa, jak se dělají třeba zákony prostřednictvím siderického kyvadélka je fascinující a lákavá :)))
   

     S výsledky demokratických voleb už však nic nenaděláme. Nezbývá tedy, než je demokraticky přijmout. Nikdo nám však (zatím) nediktuje být jimi nadšeni. Jen se mi v souvislosti s nimi neustále, zatím jen varovně ale přece, noří jeden výrok Václava Havla: 
    
         "Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše."

     Bohužel, je to asi její základní nevýhoda, kterou mnozí umí mistrně využít. A také využívají. Že demokracie mívá v dějinách suicidální sklony, že obsahuje k tomu i účinné  nástroje,  je varovné. A měli bychom  na to pamatovat všichni, pokud by se opět někdo pokusil demokracii demokratickými prostředky zvrátit a nastolit vládu .. třeba  sebe sama. 
    Co bude, dosud  není jasné nikomu, a než se všechny ty obavy začnou naplňovat a naděje umírat, pokouším se zatím aspoň trochu porozumět, k čemu že to vlastně došlo a o čem že tím ona "většina voličů", svými hlasy chtěla vyslat  signál, když de facto legitimizovala destruktivní síly obou populistických hnutí, která představují skutečné ohrožení demokracie, ANO a SPD. 
  A také se zamýšlím nad tím,  jaké technologie k získání tolika hlasů tito populisté použili, že se jim to mohlo povést v takové míře. 

         Protože v těchto volbách to byli právě populisté, kdo s přehledem zvítězili. 

  (Špatné karty jsou navíc špatně rozdané, ale  možná ani sami hráči netuší, jak s nimi nakonec zamíchá ten poslední, k tomu  záludný hráč, který je drží v rukou: Zeman)

     Volby, jak se zdá, poukázaly na plno věcí, které by stály za hlubší úvahu a které  mohly být i příčinou těch alarmujících  výsledků.  Ať už to byly reálné, ale  podceňované hrozby, které se hromadily, až jim bylo  navzdory občasným varováním umožněno narůst do ještě větších  rozměrů, nebo nikým neoslyšené potřeby lidí porozumět stále větším nárokům a složitostem života a orientovat se více v  různorodosti a kvantitě vzájemně se popírajících informací dohledatelných na internetu. . Část z nich si tak našla odpovědi na své zoufalé otázky ve výkřicích českých populistů či přičinlivých  ruských trollů, část rezignovala a  k volbám nešla vůbec. Kořeny této kolektivní dezorientace však vidím ještě i v jiných, ač souvisejících věcech.

  Jelikož se ukázalo, že sociálně slabší skupiny, tvořící dosud především elektorát KSČM a ČSSD, podivně  metastázovaly ve voličstvo hnutí ANO, zdá se tedy, že buďto se nám opravdu v průměru daří ekonomicky lépe anebo že se dominantními staly jiné, než ekonomické problémy. K tomu se ještě vrátím.
  
     Jsou tu i další přeskupování. Zajímavá je Morava, dosavadní bašta katolíků,  z níž se rekrutovali zase krom voličů ČSSD především  voliči KDU-ČSL, kteří bůhví  proč obětovali své hlasy ve prospěch nejen ANO, ale hojně i SPD. Oslyšeli snad tito voliči náznaků enigmatického staroboleslavského kázání kardinála Duky, v němž apeloval v nacionalistickém tónu na hlas "utlačované většiny",  anebo vyslyšeli přímou výzvu v - arcibiskupstvím podporovaném - časopise RC Monitor, kde Jiří Fuchs dořekl, co Duka  dlouhodobě jenom naznačuje, ve svém výslovném doporučení volit SPD, jako pro uvědomělého křesťana jedinou možnou alternativu? Nevím, jenom naznačuji. Ale průšvih by to byl.
   
    Především mě ale napadá,  jakoby těmto přeskupením odpovídal jeden společný jmenovatel a zároveň hybatel všech těchto změn, tolik v dějinách  zneužívaný v rukou budoucích diktátorů. A tím je po emocionální stránce STRACH. Úzkost, nejen ze zástupných, umělých nepřátel,  neexistujících imigrantů,  ale s tím související i racionální obavy  ze sebe samých. V tom vidím poselství letošních voleb. My Češi totiž nemáme strach o naši identitu, ale o to, že tuto identitu naopak postrádáme, žalostně nemáme a v sobě  necítíme. Nejsme sebevědomý národ. Nejsme hrdý národ. A tento stav má i dějinné příčiny. Neexistující  uprchlíci nám už ve své nepřítomnosti  nastavují zrcadlo, abychom s hrůzou nakonec zjistili, a z této hrůzy současně  o to více potlačili, že je to právě vědomí sebe, co nám tak žalostně  a takřka dějinně, chybí. Letošní volby podle mě svědčí především o krizi IDENTITY části naší společnosti. 

    A v této modelové situaci  vytěsněného strachu z vlastní bezejmennosti, a o vlastní identitu, nahrazeného strachem z konkrétního nepřítele, je třeba prázdné a ohrožené místo zaplnit.  Posadit do něj vnějšího zachránce jako příslovečné  Deus ex machina. I kdyby to měl být diktátor, bude to diktátor náš. Náš mluvčí. 
     
      Protože ve funkčním kapitalismu poptávka určuje nabídku a  nabídka pak uspokojí poptávku, a protože podobně to funguje i v politice, a potažmo i v některých psychologických zákonitostech,  byla to právě naše národní, identitární krize, která  nám zrodila jak Babiše, tak Okamuru dávno předtím, než jsme jim předali obojky, na naše krky,  do nichž už teď dobrovolně a s vděčností strkáme své hlavy s nadějí, že náš nový páníček nám dá především JMÉNOnázev, kotec, převezme za nás zodpovědnost a že nás nakrmí. Jak rádi mu budeme panáčkovat a aportovat. 
   
       Není jistě náhoda, že oba naši budoucí páníčci a majitelé, jsou  podnikatelé,  a  tedy "vědí jak na to".  Stačí pár marketingových hesel, v rukou pár atributů, a odhodlání dosáhnou svého cíle, politického úspěchu, křesla ve sněmovně. 
   
     Ani jednomu z nich nelze upřít, že dokázali vyslyšet volání, ozývající se z hlubin společnosti. Že dokázali porozumět jak onomu strachu, tak se chopit nabízející se trhliny v komplexnosti sebeurčení, nejistoty, postihnout, že společnost volá, táže se, a zmítá se v narůstajícím chaosu. 
  Co však jim upřít naopak lze, že by každý jeden z nich dokázal nabídnout reálné a odpovídající řešení. Jakékoli. Co oba nabízejí je zmíněný marketingový tah, pracují po vzoru reklamních agentur s pouhými iluzemi, náhražkami, pouhými přísliby. Pracují dokonce jako zdatní kouzelníci, kteří díky trikům navozují mnohdy dokonalou iluzi skutečnosti. Reálnosti svých prázdných triků. Málokdo z jejich voličů však zatím prohlédl jak triky, tak kouzla, a tyto šarlatány, kteří kupčí s dušemi, opěvují.I proti všem. 

      Babiš má především schopné manažery a dokonalou strategii.  Ta je nadřazena jemu samému a vlastně i faktické náplni jeho slibů. Jeho ideologie je dokonalý marketing. Nic víc. ( Kéž by to byl jenom experiment, bohužel se však zdá, že to myslí vážně. A že to vážně myslí i jeho voliči) 
     Jeho tým pracuje s  eschatologickou vizí ráje na zemi. Řídí se přesně radami svých dobře placených instruktorů, hovoř stručnou a jasnou  řečí reklamních sloganů (s výroky je to horší) na kterou jsme zvyklí u nabídek jinak neprodejného zboží, předem daná a propracovaná  struktura schemat, jimž přizpůsobuje své chování a výroky u nichž se zachází snad až s dávnými mytickými vrstvami vědomí na základě archetypálních vzorců, a která je zárukou skvělého  výsledku. Ukazuje se, že si opravdu dobře  "kúpil" a to schopné architekty jeho vize státu jako firmy aby mohl v klidu snít, když náhodou spí  Prostě to uděláme! Teď, anebo nikdy! Nežvaníme, makáme! Sorry jako!  
   Aby byl nový mýtus "O švarném Andrejovi" kompletní, nesmí chybět mezi mytickými reminiscencemi ani ústřední bitva mezi dobrem a zlem, mezi Ahura Mazdou a Ahrimanem , mezi silou dobra prezentující se  Babišem a personifikovaným zlem Kalouskem, a z tohoto  Armagedonu na závěr vyjde vítězně očekávaný Andrej-mesiáš, který nastolí "novou zemi, v níž bude přebývat spravedlnost", Ráj na zemi. ANO, BUDE LÍP....

             Tomio Okamura jako frustrovaná,  kulturně i sociálně vykořeněná osobnost hledající celý život kompenzace svých dětských mindráků a úzkostí dítěte z dětského domova vyrůstajícího bez rodičovských autorit, slyší proto tedy až zostřeně především na ozvuky strachů, vzdoru a vyjevované i potlačované nenávisti, kterou dobře zná z dob, kdy se musel vymezovat proti šikaně. Zároveň má na jednu stranu zkušenost v nepřátelském prostředí hájit a bránit svého podobně ohroženého bráchu Osamu za kterého přebral zodpovědnost, na druhou stranu cítí pochopitelnou závist vůči třetímu bratrovi Hayatovi, který ač je stejně stigmatizovaný, žije si v lepších podmínkách mimo internátní prostředí a studuje. To vše předznamená jeho další vývoj i způsob zacházení s ambicemi vyniknout. V pozadí všeho je pocit křivdy a  potřeba se pomstít, čímž budou síly vyrovnány a on získá potřebné vnitřní zázemí, které posílí jeho zraňované sebevědomí. Své vlastní psychické problémy však v jakémsi opojení nad sebou samým externalizuje, a stále ještě v jejich zajetí promítá i nachází jejich stopy v okolním světě, společnosti, národě. (Nutno říci, že Tomio měl ze všech tří bratrů situaci v dětství nejnáročnější).

   Jeho potřeba vyrovnat se definitivně se svými osobními problémy jej pudí jít o to dál, o co víc vycítí příležitost vyřídit si staré účty. K tomu je třeba disponovat mocí. Znalý potřebných mechanismů duše tedy cílí právě na ty  emoce, které jím samým lomcují.
   O nenávist není v lidech nouze nikdy, jen je třeba sjednotit je na společném nepříteli. Uprchlíci ,  muslimové, které mu poslalo do života samo nebe, nejenže rezonují v jeho vlastních zkušenosti toho kulturně odlišného, sociálně vyloučeného a nikdy nikde vlastně nezakořeněného imigranta jako připomínka jeho slabin, ale potřebuje je i nenávidět, aby se konečně zbavil jinakosti a začlenil se. Tedy se mu hodí jako nástroj, společný jmenovatel celé šíře  problémů, společný nepřítel  a ztělesnění zla. Okamurovi muslimové jsou takovými Babišovými Kalousky.  A tam, kde není strach  z nich dostatečný, i kdyby měl lhát, nakonec ho v lidech znásobí a přiživí natolik, že opět, jako u Babiše,  dostává od voličů mandát k tomu, aby , třebaže ve skutečnosti jen v sobě samém, nastolil zase tu svou bezpečnou a nenarušenou, třebaže tím pádem již pro ostatní nesvobodnou, říši, nad kterou konečně zavlaje symbol naší nové státnosti, ale ve skutečnosti jen jeho vlastní potřeby identity, vlajka s copyrightem jeho jména. Tato země je naše! Čechy Čechům!  ( volá korejsko-japonský míšenec)
     Kam až člověka dovedou traumata z dětství, jak vymodelují jeho život , jak sebenenávist s nenávistí k druhým splývá, to vidíme zcela názorně. (I když si myslím, že Okamura zvlášť nebezpečný není, je to je člověk s nedořešenými problémy obklopené neschopnými lidmi, kteří se odkopávají ještě než začali vykonávat politické funkce. Těchto lidí  se zas až tolik není třeba se bát. I když...

   A tak tu máme dva vůdce, dva různé spasitele, dva vítěze letošních voleb, z nichž každý jinak, zato oba rafinovaně zneužívají lidských strachů a nejistot, které aby je vynesly do křesel a udržely je v nich, potřebují být také udržovány, živeny. 
Jeden bojem proti zlodějům a podvodníkům, sám trestně za podvody stíhaný, protože "všeci kradnú" jen já jsem letadlo,  druhý bojem proti uprchlíkům, sám uprchlík, kteří  stejně jako on určitě "nemohou nikdy zapadnout". 
   
     Jeden si zaplatí podobu sama sebe, poněvadž nepotřebuje být, když stačí mít.  A tato  čarovná hůlka mávnutím ruky splní všechna přání. Jak? Prostě to udělá! Proč? Prostě proto! (Tak tomu se dá věřit, no to tedy Sorry jako! ne? )
    Druhý  nás potřebuje  infikovat   strachem, který nám sám obstará, ale i  nenávistí k nepříteli, kterého si vymyslí, aby zase nás, pod svým ovšem vedením, nakonec  spasil, zachránil, učinil naši (šestou nejbezpečnější zemi) opět bezpečnou, bez cizáků, bez diktátu EU, bez menšin. Stop islamizaci! Pryč z EU! Konec diktátu EU a NATO! Nic, než národ! 

   
                                                A co (zatím) na závěr?

   Nu, uvidíme. Navzdory obavám z černých scénářů, navzdory novým hrozbám nesvobody provázené třeba i perzekucí, všem rizikům spojených s možností vystoupení z EU nebo NATO, navzdory už teď se plíživě vkrádající staré známé normalizace, je tu místo v nás, které zmiňované hrozby ohrozit nemohou. Nebo by neměly. 

    Je to  naše vlastní, osobní svoboda, kterou uchránit si může jenom ten, kdo ještě nerezignoval na hodnoty, které ve světě i u nás dostávají v poslední době hodně na frak, jako je úcta k pravdě, vnitřní poctivosti, radost z krásy světa a života ženoucí nás k nesčetným formám spoluúčasti na nich, a kterou si uchováme zase jenom vlastní zodpovědností a čistotou. Odkud čerpat ke všemu jmenovanému sílu, přeci víme. Ten můj Spasitel jméno má, jméno k jehož realizaci nám však svěřil tajemnou moc, která neovládá druhé, ale vládne tím, že se stáváme v něm sami sebou. Identitární krize se nás tedy netýká. K tomu za jsou tu za námi dva tisícíce let, které tuto cestu prošlapávaly před námi.
A to nám nikdo nikdy vzít nemůže. Současně nás to chrání před pozlátkem kamenných či hliněných bůžků, prázdných nádob, které tak jako tak budou jednou rozdrceny  (Železnou holí je rozdrtíš, roztříštíš je jak hliněné nádoby. Ž 2.9), a chrání nás i před falešnými proroky  a povstane mnoho falešných proroků a svedou mnohé. A protože se rozšíří špatnost láska mnohých vychladne. Kdo však vytrvá až do konce, bude zachráněn. (Mat 24.11-13) Tedy není, čeho se bát. :-)
  . 
                                               

Populární příspěvky z tohoto blogu

Prohlášení členů Kolegia Paměti národa k vyjádření prezidenta Miloše Zemana k zesnulému kardinálu Miloslavu Vlkovi

Prohlášení SKŽ k projevům rasové a etnické nesnášenlivosti v ČR